Zastřešujeme nestátní neziskové organizace v České republice

Covid-19 a dědictví komunismu

Česko, Slovensko a další postkomunistické země bojují s epidemií covidu-19 nejhůře v Evropě. Na vině jsou chaotická řízení zemí, nechuť k nepopulárním opatřením a populismus jako základ rozhodování. Vítězství vládnoucích stran v těchto zemích nepochybně demokratické bylo, i když zejména u nás nelze opominout finanční a mediální sílu předsedy nejsilnější strany. Proč však jsou v čele stran, a to nejen vládních, osobnosti, které úspěch v řízení země nezaručují?

Aktuální vládní krizi na Slovensku způsobila zmatečnost a nerozhodnost premiéra Matoviče stejně jako u nás. Chaot a populista Babiš vládne jen díky síle ANO, slabosti ČSSD a hrozbě Zemanových kroků. Ostatně si své hnutí sám založil za účelem agrofertizace naší země. Podíváme-li se ale na ostatní lídry, není to žádná sláva. Světlou výjimkou jsou jen Piráti a STAN, kterým také utěšeně rostou preference. Evidentně proto, že se u nich ještě nerozmohl syndrom otců zakladatelů, kteří brání tradičním stranám generovat silné vůdce. Je třeba také pochválit TOP 09, která s odvahou postavila do čela schopnou, vzdělanou, výřečnou a mediálně zajímavou ženu. Oba zakladatelé, Karel Schwarzenberg i Miroslav Kalousek, se moudře stáhli do pozadí. V KDU-ČSL zvítězil díky rivalitě Čechy/Morava v boji o předsedu Marian Jurečka ušpiněný předchozí koalicí s Babišem. Je okoukaný, tvárný, až slizký a bez nápadů, kvůli čemuž na preferencích lidovců už víc nezíská. Nejsmutnější je pohled na ODS a ČSSD. Ty se sice zbavily svých letitých předsedů, řada dalších kontroverzních osobností odešla sama, nebo byla dokonce odsouzena, ale nadvláda letitých zasloužilých bafuňářů přetrvává.

Není to jen stranické vedení, ale i vedení mnohých regionů a základních organizací. Lidé, kteří jsou v politice 20 až 30 let, urputně brání vzestupu mladých spolustraníků, drží své pozice i za cenu toho, že nejsou schopni voliče zaujmout. Jsou okoukaní, vyhořelí, bez nápadu. Za místo na kandidátce v parlamentních či komunálních volbách klidně vystrnadí a znechutí osobnosti, které by měly mnohem vyšší šanci na úspěch. Za zády „slušňáka“ Petra Fialy zuří boj o koryta, stejně jako u Hamáčka, poslušného koaličního partnera Babiše. Samotná slušnost získá jen málo preferencí. Je to vlastnost, kterou volič očekává spíše od kolegy nebo od souseda, ale s lídrem ji příliš nespojuje. Z vůdčí osobnosti musí vyřazovat vize a odvaha ji realizovat. K takové vizi rozhodně nepatří Fialovo „Budu příštím premiérem!“ pronášené unaveným a mdlým hlasem. Vize není o osobních ambicích, protože běžnému občanu je vlastně jedno, kdo sedí v premiérském křesle, pokud vše funguje a pokud ho stát příliš neobtěžuje. Hamáček vsadil na image silného muže v rudé mikině, který vyhrožuje mobilními mrazáky na mrtvoly, rozřaďováním pacientů na perspektivní a předem odepsané nebo nákupy vodních děl. Naposledy pohrozil těžkooděnci u lidí doma, kteří mají kontrolovat, zda dodržují karanténu, a policejními manévry na náplavkách. Vytáčí tak Pražany, když Brnu povolí spojení okolních okresů a Praze nikoliv. Tvarohovitý výraz tváře ani poddajnost Babišově vůli tím ale nepřehluší.

Lékem na zatuchlost sekretariátů kdysi silných stran (ODS, ČSSD a KDU ČDL) je snad jedině silný průvan v zabetonovaných komunitách straníků. Něco jako nekompromisní personální audit: kdo, kdy, kde a jak své straně přispěl k úspěchu. Pevně zahnízdění členové, co koncentrují své úsilí na udržení pozic na volitelných místech, totiž efektivně brání přílivu nových lidí. Nejde jen o mladé, ale také o již vyprofilované osobnosti, které nemají vnitrostranické handrkování zapotřebí a do politiky prostě nejdou. Takhle to kdysi fungovalo celých 40 let v KSČ, která si přísně hlídala, aby se nahoru nedostala silná osobnost. Rozhodovali intrikáni a bezskrupulózní gauneři v pozadí. Do čela se pak dostávali ti různí Novotní, Biľakové, Kolderové, Indrové a desítky dalších s nevelkou inteligencí, zato se silnou podporou svých stranických klik. Efektivní řízení země bylo předem odsouzeno k nezdaru, i když měli v rukou veškeré mocenské páky. Situaci v některých tradičních stranách lze k tomuto principu přirovnat. Snad se pandemická krize zaslouží o ten potřebný průvan, jinak se naše země kupředu nepohne!

Ing. Martina Berdychová, předsedkyně ANNO ČR

Sdílejte: